Jandač junior vlastně předběhl otce, nedávno jmenovaného trenéra českého národního týmu, který začne právě zářijovým turnajem v Kanadě. Na začátku března musí oznámit první část nominace.
Povězte, má váš syn v české sestavě Jaromíra Jágra?
Má.
A vy?
Jasně jsme řekli, že v první nominaci nebude. Nechceme teď tlačit na pilu. Předvádí výborné výkony, ten jeho um by nám pomohl. Ale jde o to, aby měl hlavně chuť a přesvědčení, že má týmu co dát. On má tu soudnost, že se dokáže rozhodnout, jestli může týmu prospět, nebo řekne, že je začátek sezony a není připravený. Ale nechci mluvit za něj. Chci to řešit, až si sedneme a až s ním bude mluvit i Martin Ručinský (generální manažer).
Uvědomujete si, jak moc bude vaše premiéra náročná?
Jo. Budu hozený do vody přímo pod jez. Nechci mít růžové brýle, protože vím, jak je na tom český hokej v porovnání s USA a Kanadou, které máme na Světovém poháru ve skupině. Ale na druhou stranu nechci mít ani černé brýle, protože je to turnaj a stát se může cokoliv. Třeba i výběr Evropy bude mít na jména kvalitní kádr, ale nemůžete to brát jenom podle jmen.
Jste teď na trenérském vrcholu?
Zatím jsem neměl čas strávit, že jsem dosáhl něčeho, o čem se mi ani nesnilo. Ani bych to nepřeceňoval, že je to vrchol. Nevnímám to tak, že bych se měl bít do prsou a křičet: „Já jsem trenér nároďáku!“ Rád bych zkusil práci v zámoří, ale jsem realista, takže si myslím, že šance je hrozně malá.
Proč? Kvůli tomu, že jste Čech, nebo že neumíte tak dobře anglicky?
Obojí hraje roli. Do zámoří by vedla cesta, kdyby například Jirka Fischer byl generální manažer nějakého týmu. Třeba by řekl: „Hele, Josef, pojď dělat asistenta.“ Ale domácí trenéři si to tam dobře hlídají. Dokonce i Kanaďané, kteří trénují v Evropě, si berou kanadské hráče a předávají si místa dál. My tohle moc neumíme. Když se někdo od nás dostane na zahraniční štaci, hrabe si na svém písečku. Ale že by někomu pomohl, aby pokračoval v jeho stopách? To ne.
Bylo pro vás složité proklestit si cestu, když jste začínal s trénováním v 25 letech?
Já si ji klestím furt. Pořád jsem v tom procesu.
Proč si to myslíte?
Protože se musíte pořád posouvat, pořád na sobě musíte něco měnit. Nemůžu být stejný. Hokej se změnil, já se měním jako člověk... Už nejsem zajíček, na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl hotový trenér. Za pět let bude hokej zase jiný, a kdybych z něj vypadl a za pět let naskočil, tak mi vlak může ujet. Ale už mám odtrénováno poměrně dost sezon, takže se cítím mnohem připravenější.
Je velká nevýhoda, když za sebou trenér nemá velkou hráčskou kariéru?
Záleží na úhlu pohledu. Bývalí hokejisté mají na startovní čáře výhodu, protože mají jméno. Ale nakonec mají hráči v kabině respekt k tomu, kdo je něco umí naučit. A to se nebavíme jenom o dospělé kategorii.
Mladí, progresivní trenéři – Filip Pešán či Jakub Petr – se teď prosazují. Čím to je?
Nevím. Třeba Filip Pešán, to je trenérský zobáček, i když už taky má něco za sebou v Liberci. Nejdřív ho fanoušci pranýřovali, dneska je to pro ně hrdina. To je u nás typické...
Jsou v Česku starší trenéři ochotní předávat zkušenosti mladším kolegům?
Nebráním se tomu vzít si pod sebe mladého kluka a pomoct mu, ale musím vědět, že má zájem a je na to už připravený. Bavíme se o vrcholovém hokeji, ale plno kluků si musí projít mládežnickými kategoriemi, kde to mnohdy bývá největší řehole. Trenéřina není super povolání. Je příjemné, když se vám daří, ale když je to naopak, tak je ta práce někdy noční můrou a vytváříte si mnohdy tlak sám na sebe. Trenérská profese je mnohdy krutá. Dost trenérů je pak ve stáří vyčerpaných a skeptických, poznáte to už z pozdravu. Nechtěl bych být jednou takhle semletý. To bych radši netrénoval.
I proto podnikáte, že? Patří vám restaurace a penzion.
Nikdy jsem neměl ambici, že bych trénoval na takové úrovni. Bavilo mě to, ale souběžně jsem podnikal, abych věděl, že jsem soběstačný. Není to tak, že bych mohl být úplně nad věcí, ale vím, že kdybych nedostal nabídku, tak nemám existenční starosti jako jiní kolegové. Nemusím brát každou nabídku z Ruska a můžu se ohlížet na rodinu.
Jaké charakterové vlastnosti musí mít dobrý trenér?
Nemůžu vám říct: „Myslím, že správný trenér musí mít to, to a to.“ Je potřeba mít odvahu dělat nepříjemná rozhodnutí. To je důležité. A říct to těm hráčům do očí. Někdy je to bolestivé, ale lepší než se za něco schovávat. Musíte vycítit, jak vést určitou skupinu.
Existuje recept na úspěch?
Jak řekl Jon Cooper z Tampy: „Potřebujete mít tolerantní manželku, oddaného psa a zatraceně dobrého gólmana.“
Jak jste na tom vy? Máte tolerantní manželku?
Když řeknu, že nemám, tak budu mít doma peklo. Ale ne, vděčím jí za dost, hlavně co se týká péče o děti. Nedávno jsme si pořídili kvůli dětem půlroční štěně, to je neřízená střela – takže oddaný pes rozhodně ne. Gólmana moc nechci komentovat. Ale kdyby nebyl Tomáš Vokoun, tak jsme v Německu 2010 nevyhráli titul. A kdyby loni Litvínov neměl Pavla Francouze, tak by extraligu taky nevyhrál.
