Jako by nešlo o nic převratného, jako by se v hokeji šéfové národního týmu střídali co týden (pravda, za posledního půl roku jde již o třetí jméno, což je víc než za předchozích 10 let), jako by najednou v kase naplněné zlaťáky po květnovém MS nebylo na kafe a chlebíčky, které tak nějak k tiskovým konferencím patří.
Ne, tohle není stížnost novináře, jenž by měl pocit, že je pupkem veškerého dění, ale vážná kritika těch, kteří na svazu zodpovídají za komunikaci, jíž se dnes vzletně říká PR.
Je ostudné, když nový kouč, na němž se výkonný výbor jednomyslně shodl, nevchází na scénu v záři reflektorů, televizních kamer, ale v utajení. Bez lesku a grácie.
Je to nedůstojné nejen hokeji jako národnímu sportu, ale i k veřejnosti a v neposlední řadě sponzorům, protože kdy jindy by jejich logo mělo svítit na obrazovkách než ve čtvrtek za zády Josefa Jandače a Tomáše Krále, šéfa svazu.
Jsou to dva roky, co Alois Hadamczik končil u národního týmu emotivním výlevem v Rádiu Orion, bez jiného veřejného vysvětlení, což později označil za chybu.
Je smutné, že v obdobném duchu teď pokračuje i samotný svaz.