Mužstvo kolem Holečka, Machače, kapitána Pospíšila, Hlinky, Nového, Augusty či Pouzara tou dobou vládlo. Čechoslováci vybojovali zlato na mistrovství světa v Katovicích, sebevědomí soudržná parta nabírala v Tatrách.
Přesto Kanaďané nepočítali, že by na „jejich“ turnaji mohli hosté z východního bloku uspět. Trenér Scotty Bowman na dotaz o Československu novinářům odpověděl: „Mají hezké dresy.“
Tehdy v tom byla jistá dávka ignorace, ale červené trikoty se státním znakem a rudou hvězdou na hrudi se později staly symbolem kanadského respektu k československým soupeřům.
Nejprve ČSSR poráží gólem Milana Nového domácí 1:0 a zajistí si přímý postup do finále.
Čechoslováci se z Montrealu přesouvají na první finálový duel s Kanadou do Toronta - a je z toho debakl 0:6.
„Prostředí nám nesedělo, stadion byl jiný, atmosféra taky,“ vzpomíná slavný útočník Jaroslav Pouzar.
Jenže pak následuje další přesun do montrealské haly Forum. Aréna pro 18 tisíc diváků se těší na hladkou výhru kanadských hvězd. Ještě v 56. minutě po gólu Mariána Šťastného outsider ovšem vede 4:3!
Kanaďané však v napínavém závěru vyrovnávají a v prodloužení, konkrétně v 72. minutě zápasu, rozhodne Darryl Sittler.
„Kanadský pohár mi zůstane v paměti celý život. Jako malý kluk jsem chtěl hrát za národní tým, chtěl jsem vyhrát titul mistra světa a jsem rád, že se mi podařilo být součástí tohoto silného týmu. Měli jsme velmi kvalitní mužstvo, které jste tady viděli,“ vypráví Pouzar novinářům na víkendovém setkání legend u příležitosti příprav na letošní obnovený Světový pohár.
Pouzar a spol. dostali pamětní repliky dresů, vždyť své originály možná nikdo z nich doma nemá.
Proč?
Když zklamaní českoslovenští hráči stáli před ceremoniálem na modré čáře, vznikl v Pouzarově hlavě nápad. Spontánní reakce. Něco výjimečného, nevídaného.
„Chtěl jsem mít na ten turnaj nějakou vzpomínku. Po hymně jsem volal na Mahovliche, který nosil taky 23, jestli bychom si nevyměnili dres a když to viděli ostatní, tak si je začali vyměňovat taky. Bylo to asi jedinkrát, kdy se něco podobného stalo v hokeji,“ upozorňuje Pouzar.
Jenom na vteřinku blesklo Pouzarovi hlavou, zda z toho nebudou mít reprezentanti doma průšvih. „Ale řekl jsem si: ‚Seru na to, když tak to zaplatím‘.“
Nebudou naštvaní, že jim beru práci, přemýšlel Pouzar
Vítěznou trofej tak přebírali domácí borci z NHL jako Orr, Hull, Esposito v československých dresech. „Byli překvapení. Ocenili, že jsme hráli dobrý hokej. I diváci se k nám chovali velice hezky. Možná nás pak hledali na mapě,“ usměje se 64letý veterán.
Kolem stříbrných hráčů se hned začali pohybovat skauti, brankáře Vlada Dzurillu si tam chtěli rovnou nechat. Ale ještě víc se o osudy členů národního týmu zajímala StB.
Hokejisté mohli „legálně“ do zámořské soutěže odejít až po třicítce a museli mít odehraných alespoň 150 mezinárodních zápasů. Českobudějovický Pouzar tuto podmínku splnil, přesto ho komunisté pustit nechtěli.
Na mistrovství světa 1982 ve Finsku mu musel komentátor Jan Slepička překládat, že ho zástupci Edmonton Oilers chtějí. Po složitém dohadování s mateřským klubem se Pouzar do Kanady na konci léta odletěl.
„Nevěděl jsem, jestli nebudou naštvaní, že jim beru práci,“ přiznává po letech, že se bál nejistoty. Pouzar však do mužstva zapadl, i když stále pořádně neuměl jazyk.
Trenéru Glenu Satherovi později vysvětlil, že v reprezentaci hrál bránící levé křídlo a že tak pomůže Waynu Gretzkému s Jarrim Kurrim. „Bránil jsem, oni hráli dopředu, dávali góly. Gretzky překonával rekordy.“
Světový pohár 2016 v TorontuPouzarovýma očima „Bude to dobrá konfrontace, teď je turnaj otevřený pro všechny. Ale jak vymysleli ten evropský a kanadsko-americký tým. Nevím, co to vůbec je. Odpadlíci, kteří se jinam nedostali, si udělali tým. Roli hraje komerce... A Česko? Mužstvo nebude tak silné jako tenkrát v 76. roce. Všichni jsme byli doma, hráli jsme spolu iks let, mužstvo bylo sehrané. Máme sice profesionály z NHL, ale někteří se omluvili a třeba i Rusko má problém udělat z individualit tým.“ |
Pouzar s Edmontonem nakonec získal tři Stanley Cupy. Doma žádné rozhovory nedával. „Řekli mi, že to nikoho nezajímá, ať si ho vezmu, že ho nikomu neukážou,“ povídá smutně. V Kanadě zase vysvětloval, že jeho vlast neleží uprostřed Sovětského svazu. I přes úspěšné působení vyslanců z Československa v roce 1976 postrádali v zámoří přesné informace. „Ještě moje dcera ve škole měla na mapě Polsko, Východní Německo, nás, Rusko namalované červeně - a to byli všechno Rusáci.“
Tyhle časy už pominuly. Pouzar po konci kariéry překonal leukémii, podniká a užívá si setkání s bývalými spoluhráči z reprezentace. S nostalgií sleduje archivní záběry.
„Nezávidíte teď trochu současným hokejistům? Nechtěl byste si taky zahrát na Světovém poháru?“ zeptá se opatrně novinář.
„Asi ne, je jiná doba. My jsme hráli hokej trochu jinak, bavili jsme se u toho. Dneska hrajou všichni o peníze. Parta asi není taková, jako bývala,“ odpoví Pouzar. Poklepe žurnalistu po rameni a s úsměvem odchází debatovat s kolegy. „Ale nejsem tam s nima, takže nevím.“
Pravdivost jeho slov prověří následující týdny.
