Jhonas Enroth vyhodil vyrážečku do vzduchu, a než dopadla na led, už brankáře zavalili spoluhráči. Doslova po něm skočili Persson, Landeskog a vzápětí také náhradní brankář Markström, jehož zlatá helma svítila až na tribunu.
Oslavy titulu začaly.
"Vždycky máme připravený pytel se zlatými helmami," smál se obránce Henrik Tallinder. Pověrčivost tentokrát musela ustoupit. "Byl to tenký led," řekl vysoký bek z NHL, "ale nikdo nevěděl, že se něco chystá. Takže to dopadlo dobře."
Ale co dobře, dokonce výborně!
Švédové se radovali za stavu 5:1 už s předstihem a rytec měl dost času, aby podruhé vyškrábal všechna jména švédských hokejistů na podstavec stříbrné trofeje.
Kapitán mužstva Staffan Kronwall ji pak nadšeně zvedl nad hlavu a usoudil: "Docela těžká..." Rychle však dodal: "Ale i kdyby vážila sto kilo, tak bych ji uzvedl bez námahy."
Z ledu pak vyšel jako zasloužilý loupežník. Na stužce kolem krku mu visela medaile, v levé ruce měl pohár a na světlých vlasech mu seděla zlatá helma. A zářil štěstím.
"Zlatá helma, proč ne?" krčil jemně rameny, zatímco mladík Gabriel Landeskog kousek opodál křičel: "Miluju tu helmu. Miluju. Mám kvůli ní sice velkou hlavu, ale miluju ji." A pak ještě se smíchem slíbil: "Budu ji od teď nosit každý den."
To kapitán mistrů světa si ji plánoval brzy sundat. "Nechám ji na pokoji, až půjdu na party," svěřil se Kronwall, který patří mezi švédské tahouny na ledě a nejspíš i v baru. Vždyť jeho poslední slova před odchodem zněla: "Mohlo by to dokonce trvat pár dní. Asi se moc nevyspíme, ale doufám, že to bude stát za to."
