Tak třeba Riga, rok 2006. V už opuštěné mixzóně proti mně stojí Zbyněk Irgl, nečekaný to hrdina, který utnul touhu Ovečkina a Malkina po zlatu. Vzpomíná na klukovské sny, když přijde americký novinář a prosí o odpovědi.
On se zmůže jen na větu, že anglicky neumí a já se na chvíli stávám - poněkud koktajícím - překladatelem.
O dva roky později přišla v Quebeku prohra, ale já mám v hlavě spánek. Tři týdny jsme tu žili v zámořském čase, ale s českými uzávěrkami, a tak po psaní v noci jsme měli den co den kruhy pod očima.
Proto když odjel Hadamczikův výběr na letiště, na chvíli jsem se natáhl a bylo z toho 18 hodin spaní v kuse - dodnes můj rekord.
Pak je tu zlaté Německo 2010. Z Mannheimu, kde se tým protrápil ve skupině, jsme se do Kolína přesouvali ve čtvrtek, v den duelu. Ubytování neřešili, čekali porážku a chtěli po zápase vyrazit domů.
Kašpar s Markem ale zvládli penalty, tak se rozjelo hotelové pátrání. A nečekané setkání s Innou Puhajkovou, tehdejší partnerkou Jaromíra Jágra, na jedné recepci. I přítelkyně hráčů narychlo sháněly nocleh.
Vzpomínka na bratislavské čtvrtfinále se váže ke kolegovi Mirkovi Němému. Když měl zodpovědět v redakčním dotazníku, kolik dá Jágr na šampionátu gólů, napsal: „Bude se trápit, ale ve čtvrtfinále dá hattrick Spojeným státům.“ Jak předpověděl, tak se stalo.
Dva turnaje ve Stockholmu splývají, leč nám novinářům v roce 2012 lehce zavařil Milan Michálek. V poslední minutě sestřelil Švédy a ráno se muselo letět do Helsinek. A sehnat letenky byla docela fuška.
Minsk se podobá letošní Moskvě. Nejen já jsem měl v sobě nezlomný pocit, že přes mladý americký tým cesta dál prostě vede. A vedla.
Konečně loňská Praha - den po mači s Finy mě odchytil finský novinář a 45 minut se ptal na včerejšího hrdinu Jágra. Za dva dny poslal odkaz na text, kde jsem z tisíce slov měl v puse tři: „Jágr je bůh.“
Co se do paměti vryje dnes?
