Každé prohrané čtvrtfinále je smutné. Jako novinář pak vidíte hráče kráčet do šatny se skloněnou hlavou, u dospělých chlapů občas zahlédnete zvlhlé oči, při rozhovorech na vás mluví tichý hlas.
Je to stále tatáž výmluvná scéna.
Jako teď. U diktafonu stojí Lukáš Kašpar, dlouhé měsíce penaltový mág, který však zrovna ve čtvrtek selhal. Vyčítá si, že nájezd špatně provedl, chybně si najel, pak ovšem řekne zásadní věty: „Umístění je špatné, ale celý tým se nemá za co stydět. Národ z nás měl dva týdny radost, jenže jedeme domů a bez medaile.“
Ano, čtvrtfinále je obvykle tím duelem, po kterém přichází rezultát, zda byl turnaj úspěšný, či ne. Jenže po porážce 1:2 od Spojených států mrzí něco ještě víc než jen výsledek. Štve, že český hokej - v posledních letech čekající na medaili a zmítaný porážkami v juniorských kategoriích - se mohl vymanit ze své blbé nálady. Štve, že promarnil šanci ukázat, že není úplně zle.
Promarněná šance, tak prohru nazval i Vladimír Vůjtek, odcházející kouč. Ač v pátek s týmem přistál v Praze, nezaslouží si být peskován za konečný výsledek. Spíš by měl být on i jeho trenérský tým oceněn, jak z celku bez velkých hvězd vytesal fungující partu. Jak objevil řadu „neznámých“, o nichž kapitán Plekanec řekl: „Mají šanci se prosadit, mnozí patří do NHL.“
Míří tam obránce Kempný, sci-fi není zámořská liga ani pro útočníka Červenku či beka Kundrátka. K růstu jim pomohlo moderní pojetí hry, kterým se tým na šampionátu prezentoval. Napadal, sázel na energické bruslařské pojetí, střídal pětky po třicetivteřinových intervalech, aby hráči nepadali do „laktátu“. Bezesporu to byl nejkrásnější hokej od Bratislavy 2011.
Tým neprohrál jediný zápas po 65 minutách. Dával naději, že když si trenérský štáb dobře rozdělí role, sleduje hokejovou „módu“, lze i v českých podmínkách - kde je skvělých hráčů stále méně - stvořit tým, který se nemusí bát mezinárodní scény. A to ten z Moskvy nemusel.
Ale k čemu jsou chvály, když se z turnaje pakujete jako jedni z prvních? A tušíte, že mnohem horší české výkony dřív stačily na medaili. Jenže i přes optimismus ze hry je nutné říct, že český hokej dál strádá.
Američané letos Čechy vypráskali ve čtvrtfinále osmnáctek i dvacítek, teď i mezi dospělými. Nebyl to rozdíl dvou tříd jako u juniorů, spíš štěstí, ale „blbá nálada“ se protahuje. Osmnáctiletý Američan Matthews potkal Čechy za poslední dva roky pětkrát, dal jim deset branek, včera dvě. Náhoda? Nikoliv. Jen výsledek propracované hokejové výchovy v USA, která v Česku pořád drhne.
Mládež medaile nevozí roky, jenže alespoň dospělí přinášeli radost. Teď však čekají na medaili z MS už čtyři roky, nejdéle v historii. Loni a předloni postoupili do semifinále, pak v něm i v duelu o bronz nedali gól. To není náhoda. To je i přes moskevskou chválu k zamyšlení.
