Rapl. Paličák. Bouřlivák. „Pytlák“.Miloš Říha. Svou vznětlivostí si statný chlap v životě nadělal mnoho nepřátel. Spoustě lidí v hokejovém prostředí není sympatický, někteří se ho dokonce bojí.
Taky je svým způsobem starý, bude mu šedesát. Nehrál ani netrénoval v NHL, nelétá do zámoří na stáže jako třeba Filip Pešán.
Jistě, není pro současnou reprezentaci ideální volbou. V éře snad končícího úpadku českého hokeje jej nečeká snadná práce.
Nemá štěstí na skvělou hráčskou generaci jako někteří jeho předchůdci. Medaile i nadále visí pro národní tým zatraceně vysoko. Co může nabídnout? Zkušenosti z extraligy i KHL. Přirozenou – tak trochu hlinkovskou – autoritu. Schopnost vybláznit mužstvo, strhnout ho v rozhodující chvíli.
Že není typem hypermoderního kouče? Není. I proto si shání schopné asistenty, osobnosti, ne jen nějaké „podržtašky“ a přikyvovače.
Už v 90. letech pozvedl Pardubice, sázel na útočný styl a na mladé dravce, právě pod ním se například rozletěl ke hvězdám kanonýr Milan Hejduk.
Něco podobného se od něj žádá i nyní. Obroda reprezentace, využití talentu, který se nakonec přece jen na českých zimácích začal vyskytovat. „Taktiku šiju podle toho, jaký materiál mám v ruce,“ říká.
Hodlá se přizpůsobit. Ví, že se musí chovat diplomatičtěji a méně soptit.
Nového zaměstnání si váží. Třeba i proto, že v minulosti byl neúspěšným reprezentačním kandidátem v Česku, na Slovensku i v Rusku. Neleštil kliky, nelobboval za sebe.
S pokorou tvrdí: „Nezáleží na tom, že mě svaz oslovil až jako třetího nebo pátého v pořadí.“
Je-li v klidu, nepůsobí jako belzebub. Naopak.
I kdyby jej všichni zatratili, jeden přítel mu patrně zůstane navěky. Když se Miroslav Fryčer v roce 1981 při zájezdu vítkovického klubu v Bernu svěřil třem parťákům nad kartami, že druhý den uteče do Kanady, Říha se hned staral: „Máš všechno? Nic? Ani pas?“ A tak vytáhl ten svůj, odtrhl z něj fotku a podal ho Fryčerovi, jenž scénku líčil v knize Můj divoký hokejový život.
„Nakonec jsem ho nepotřeboval. Naštěstí. Ale klobouk dolů. Miloš měl kvůli tomu rok oplétačky s estébáky. Lidi o něm vyprávějí ledacos, ale mně na něj nikdo sahat nebude.“
I tahle historka svědčí o tom, že pruďas Říha nemá rohy ani kopyto. A že není třeba mít z něj strach, když se bude aspoň trochu mírnit.
