Na rovinu přiznává, že tehdy už o své kariéře pochyboval: „Říkal jsem si, že se mi ta tvrdá dřina nevyplácí. Pořád jsem dřel a nemělo to žádnou odezvu.“
Vlastně dost pochyboval ještě před dvěma týdny. To už měl sice za sebou zdařilou sezonu v extraligové Boleslavi, následně uzavřený kontrakt s Hradcem Králové, jenže i když ho kouč Vůjtek povolal do reprezentace, aby se rval o šampionát v Rusku, zase si nevěřil.
„Hrál jsem ve čtvrté lajně, moc prostoru jsem nedostával. Ale makal jsem zápas od zápasu a doufal, že vydržím v týmu co nejdéle. Protože každé utkání v nároďáku je pro mě obrovská škola. A najednou postupoval dál, až jsem tady,“ líčí.
Tady znamená v Rusku. A sem se dostal hlavně proto, že je bojovník. Že u mantinelu leckoho srazí, vydře přesilovku, a hlavně že jeho čtvrtá lajna nedostane gól. Říká, že tuhle hru má v sobě zakořeněnou, a když pohlédnete do jeho hokejového životopisu, pochopíte, jak se do jeho DNA dostala.
V sedmnácti šel Jarůšek do kanadské juniorky. Stal se mužem, který musel rázem spoléhat sám na sebe. Poznal jiný život, ale taky narazil. „V Kanadě je spousta trenérů, kteří nemají rádi evropské hráče, nedávají jim moc prostoru a dělají naschvály. To potkalo i mě.“
Vrátil se domů, přijal místo ve znojemské juniorce, se kterou záhy získal titul. Byl nejproduktivnějším hráčem a později s místními Orly prožil tři sezony v rakouské EBEL lize, což je podobně jako zmíněná kanadská juniorka soutěž, která nestrpí otloukánky z cukru. „Dohrávají se tady souboje a člověk to pak do sebe natrvalo dostane. Ty soutěže mi v hře pomohly,“ přiznává.
Až minulý ročník se dočkal debutu v extralize, jenže i tak musel dál pendlovat mezi Boleslaví a první ligou - tedy nic mimořádného a zázračného, co by nasvědčovalo, že z něj roste reprezentant. Pak ale přišel květen, červen a on se rozhodl: „Neholím se.“
Těžko s tím sice hledat hokejovou souvislost, jenže čím delší byl vous, tím lépe hrál.
„Rostl a rostl a já hrál dobře, takže jsem to nechtěl dát dolů. A teď už je to taková image, že už to oholit ani nemůžu, protože pak by mě nikdo nepoznal.“ Navíc v žertu říká, že bez vousů vypadá jako patnáctiletý puberťák.
Když k tomu připočtete jeho punkerské číro, které sice pod helmou není tolik vidět, je vedle Lukáše Kašpara zajímavým úkazem mezi „šlechtěnými“ hokejisty. A možná i strašákem pro ostatní.
„Jestli to tak je, tak pro mě jedině dobře, že je zastraším,“ usmívá se čtyřiadvacetiletý útočník.
Aby byl na ledě zcela nepřehlédnutelný, používá na bruslích žluté tkaničky místo obvyklých bílých.
Teď, když stojí po zápasech mistrovství světa před novináři, už o sobě nepochybuje. Už ví, že je pravoplatným členem reprezentace. Že si splnil klukovský sen a hraje na mistrovství světa. „A tak se snažím prožít každý den naplno. Doufám, že uděláme nějaký úspěch, protože to by byla ta sladká tečka.“
V té větě už pochybnosti nejsou. A snad i on svým příběhem přidal důkaz, že dřina se vyplácí. A to nejen v hokeji.
