Tahle myšlenka se ho drží dodnes, i když už je z něj dávno známý hokejista a momentálně také reprezentant na mistrovství světa ve Švédsku.
Noviny, to je jeho, internetu Hubáček rozhodně nepropadl. "Kupuju si je a budu si je kupovat, dokud budou vycházet. Ještě bych poznamenal, že si musím přečíst nové, neotevřené noviny. Použité jenom prolistuju. Musím jít do trafiky a otevřít si je jako první. Nejradši mám takový ty ranní, ještě teplý. Určitě jsem novinový typ."
Jako profesionální hokejista zatím stojí na druhé straně barikády, jednou by si však chtěl vyzkoušet otázky pokládat. "Ale pozor: je novinář a novinář. Kdybych měl pracovat v bobkovým listu, tak to půjdu dělat radši něco jiného. Člověk ale nějaké zkušeností má, tak bych chtěl zůstat nějakým způsobem u sportu."
Proč stojí při hymně za brankou? Je to nejčastější otázka zahraničních novinářů v tiskovém centru na jejich české kolegy: Proč Petr Hubáček stojí jako jediný při hymně za brankou a ne s ostatními na modré čáře? "Sám nevím proč. Dělám to tak sedm osm let, od doby, co jsem hrál ve Vítkovicích. Nevím, jestli to byl v prvotní fázi nějaký rituál ve smyslu, že si tam stoupnu, když se nedaří. Ale teď je to automatismus. Já se tam zkoncentruju, srovnám si myšlenky, dávám sám sobě pokyny: brusli, dobře dýchej, odpočívej," vysvětluje útočník Petr Hubáček. |
A proč nezkusit žurnalistiku. Hubáčka by taková práce lákala mnohem víc než trenéřina, do které se řada hokejistů pustí po konci kariéry. "Aby na mě hulákali rodiče od děcek nebo lidi z vedení? To radši budu jezdit po turnajích, mít odstup, vnímat ten sport, vidět ten sport... Je to věc, která jednou může být, ale taky vůbec nemusí."
Hubáček je hodně komunikativní typ, nikdy se nestalo, že odmítl žádost o rozhovor. Na mistrovství se často stává, že v mixzóně zůstává třeba i dvacet minut. Rád se rozpovídá na jakékoli téma a srší vtipem. Když byl před šampionátem zraněný a nemohl nastoupit, přišel dokonce sám za novináři do tiskového centra, aby si popovídal.
Jednou by se z něj proto mohl stát ideální spolukomentátor v televizi. On by však nepohrdl ani psaním, i když s tím zatím žádné velké zkušenosti nemá.
"Ale sport sleduju od 80. let, kdy táta ještě hrával v Brně za Zetor. S babičkou a dědou jsme nevynechali v podstatě žádné hokejové a fotbalové utkání. Já jsem člověk, který viděl z hlediště stovky a stovky zápasů rozličných sportů. Takže mám nadhled, dokážu to okomentovat a zhodnotit," vykládá.
Za velkou výhodu bere, že se dokáže vcítit i do duše sportovců, protože je jedním z nich. I proto dokáže svým kolegům prominout tolik profláknutou frázi "tak určitě".
"Stává se, že dostanete otázku, ve které je zároveň spoluzodpovězená odpověď. Člověku pak nezbývá, než na to akorát navázat. Je těžké říct něco jiného a automaticky to z vás vypadne," vysvětluje.
"Na druhou stranu je spousta rozhovoru dělaná minutu po zápase, když je člověk ještě unavený, zahlcený a hlava mu tolik nejde. Navíc můžete být lehce ovlivnění emocemi z utkání, tak se na rozhovor tolik nesoustředíte. Myslím, že by lidi koukali, jak je to někdy těžké."
Sám si však pozor na to, aby neříkal "tak určitě", nedává. "Možná trošku podvědomě, protože se to poslední roky hlídá a sleduje. Spíš se snažím odpověď trošku rozvést, aby měla myšlenku a nesklouzla k nějaké frázi a stereotypní odpovědi."
Tak kdo ví, třeba se jednou dočkáme a Hubáček bude sepisovat příběh o svém nástupci v národním týmu. A bude zjišťovat, jestli si jako malý také vystřihoval a vylepoval články do sešitu. "I když dnes už těžko nastane situace, že by malí kluci museli týden čekat na výsledky NHL, aby si je mohli zapisovat do připravené tabulky."
