Zprvu bezejmenný trenér Berouna se za 20 let propracoval až k úplnému vrcholu a teď velí reprezentaci. Považuje to za splněný sen. A tak když v úterý vjel na led honosné pittsburské arény, sídla současných vládců NHL, s úžasem se rozhlédl kolem sebe.
Pak se otočil ke svému asistentu Kalousovi a řekl mu: „Podívej se, kde jsme! Tak si to pojďme užít a něco uhrát, ať lidem zavřeme huby.“
Světový pohárToronto, 17. 9. - 1. 10. |
Jandač ví, že ho čeká drsná premiéra. Po vítězné závěrečné přípravě proti Týmu Severní Ameriky se s mužstvem přesunul do Toronta, kde v sobotu začíná Světový pohár.
Češi jsou outsideři, ale kouč věří, že černé prognózy zlomí. Třeba i díky šíři trenérského ansámblu, který kolem sebe stvořil. A o kterém útočník Jakub Voráček řekl: „Má to úroveň, kterou jsem v reprezentaci zatím nezažil.“
To se poslouchá hezky, ne?
Potěší to. Ale jen se snažíme dělat svou práci tak, jak máme. Každý chce přiložit ruku k dílu. Jsme přesvědčeni, že pokud chceme něco uhrát, musíme být organizovaní.
Sám jste ale u národního týmu dělal asistenta trenérům Růžičkovi a Vůjtkovi. Proč až teď mluví Voráček o vyšší úrovni?
Každý trenér má svůj styl. A tak to každý dělal podle svého. Mně pomohlo při výběru realizačního týmu, že se Světový pohár koná v Kanadě a v drtivé většině na něm budou hrát kluci z NHL. Jsou zvyklí na skauting, na určitý styl přípravy, tak nemůžeme zaostávat a spát. Laická veřejnost a někdy i ta odborná kritizovala, proč je nás tam tolik. Ale teď se věci pitvají do detailu, dřív tolik ne. A dva tři lidi to nejsou schopni stíhat. Kanada měla v úterý na ledě šest trenérů, já mám tři asistenty.
Realizační tým pro Světový pohár (zleva): Jiří Fischer (scout), Martin Ručinský (manažer), Petr Jaroš (trenér brankářů), Jiří Kalous (asistent trenéra), Josef Jandač (hlavní trenér), Jaroslav Špaček (asistent trenéra) a Václav Prospal (asistent trenéra).
Musí pak ale hlavní trenér potlačit ego?
Jednoznačně. O tom je to především. Nejsme diskusní kroužek, nehlasujeme, protože já se musím přiklonit k tomu, čemu sám věřím. Ale potřebuji oponenturu. Hlavní kouč teď musí řídit lidi kolem sebe, rozdělovat úkoly. A těm svým klukům musí i věřit, nezasahovat jim do věcí. Jarda Špaček s Jirkou Kalousem třeba dělají oslabení a já mám v ně důvěru. My s Vencou Prospalem máme zase na starosti přesilovku. A je mezi námi hezký vnitřní minisouboj. Hecujeme se, porovnáváme čísla. Ale nejde, aby to byla u nároďáku one-man show.
Trénuje se pak jednodušeji?
Ano. Hra je hrozně rychlá a trenér má na rozhodování vteřinky. Když máte vedle sebe někoho, kdo vám situace připraví, tak se vám lépe dýchá a jedete si jenom koučing.
Jak to vypadá v praxi?
Já trénuji útočníky. Špágr (Špaček) koučuje beky a má k ruce Jirku Kalouse. Ten má zároveň v uchu vysílačku, takže máme hned poznatky od videokouče. Máme statistiky, jak se komu daří na buly. Víme, jaký má kdo čas na ledě. Jestli není nějaký hráč v dané třetině přetížený. Venca Prospal se zaměřuje na hru soupeře a udílí pokyny jednotlivcům. A někdy mě i kopne.
Vážně?
Teď v zápase proti Rusku jsem zaváhal. Chybělo osm vteřin do konce, bylo vhazování u nás v pásmu a měli tam jít aspoň dva silní hráči na buly, kdyby jednoho rozhodčí vyhodil. Takže víc očí víc vidí.
Když jste v lednu byl jmenován hlavním koučem, řekl jste, že jste hozený do vody přímo pod jez. Utopíte se, nebo už jste z nejhoršího vyplaval?
To se teprve uvidí, jestli budu jako klacek pod jezem, anebo budu pevný vor. Prozradí to hra a výsledky. Víme, že na Světovém poháru je proti nám papírová síla větší. Ale věříme, že se dokážeme semknout a v organizované hře jsme schopni něco uhrát. Jen mě mrzí změny v sestavě, protože to zasáhlo první dvě pětky.
Hitparáda koučůTrenéři pro Světový pohár (pořadí podle NHL.com) Mike Babcock (Kanada) John Tortorella (USA) Todd McLellan (Tým Severní Ameriky) Ralph Krueger (Tým Evropy) Rikard Grönborg (Švédsko) Lauri Marjamäki (Finsko) Oleg Znarok (Rusko) Josef Jandač (ČESKO) |
Máte to jako kouč reprezentace v rukou. Na to byste ve svých 25 letech, když jste s trénováním začínal, asi nepomyslel, že?
Je to jako ze sna. Taky když jsme v Pittsburghu vlezli do haly a projížděli se po ledě, říkám Jirkovi Kalousovi: „Podívej se, kde jsme. Pojďme si to užít a něco uhrát, ať lidem zavřeme huby.“ Odpoledne zase Jirka Fischer (skaut reprezentace, jinak pracující pro Detroit – pozn. red.) vedl mítink před zápasem proti Týmu Severní Ameriky a povídám mu: „Teď jsi konečně na správné straně, té české, pojďme jim zamotat hlavy.“ Ale nikdy se mi nesnilo, že bych tady mohl působit, a nesmírně si toho vážím.
Bylo to pro trenéra bez hráčské kariéry těžší?
Když máte bohatou hráčskou kariéru a pak se přesunete k trenéřině, můžete narazit. Nemusí se dařit a nemusí se vám to ani líbit. Je to rozdílný svět. A na druhé straně je spousta trenérů napříč sporty, kteří se někam posunuli i bez kariéry. Pro rychlejší získání respektu je ale určitě snazší, když ji máte za sebou. A můžete mít i rychlejší přechod na trenérský vrchol oproti koučům, kteří se musí léta tou cestou protloukat a pořád něco dokazovat.
Říkám si, jestli má trenér něco společného s podnikatelem. Ten často riskuje peníze, trenér často riskuje v rozhodování. Vy obě role znáte.
U mě podnikání byla nutnost. Když jsem končil vysokou, musel jsem se začít živit. Dostal jsem se sice k trenéřině, ale měl jsem plat tři čtyři tisíce. I když to bylo v roce 1994, šlo o částku, která nestačila na to, abych se o sebe postaral. Takže jsme s mým životním parťákem vymýšleli směry podnikání. Zkusili jsme různé obory, častokrát jsme museli být hráči a dát hlavu na špalek. V hokeji je to podobné. Vždycky mě ale víc bavil hokej než podnikání. To jsem bral jako živobytí, které mi dávalo jistotu. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych se trenéřinou mohl živit.
Kdy se to změnilo?
Postupně se ty misky nakláněly k trenéřině a musel jsem určité podnikatelské aktivity utlumit. Mám v sobě pravidlo, že dokud budu dělat trenéřinu, tak jen na 100 procent. Kdybych měl jen o procento uhnout, tak se na to vykašlu. Když do toho nejdu naplno, nadoraz, nemá to cenu. To samé vyžaduji od lidí kolem sebe.
Trochu to odlehčím. Proč jste vlastnili zrovna videopůjčovny? Jste filmový fanoušek?
To ne. Ale byl to jeden z oborů s dírou na trhu. Lidi čučeli na totální krávoviny. Byli si schopni půjčit sedm filmů na jeden večer a druhý den si to zopakovali. Pár videopůjčoven jsme vybudovali, ale pak přišel první zářez, když spustila Nova vysílání. To nám sebralo hodně klientů. Poté už to pro nás byl druhořadý byznys, který nás ani moc nebavil. Dnes je to mrtvá oblast. V té době jsme nabízeli i operativní leasing, věnovali jsme se i nemovitostem. Bavilo mě to a někdy i odreagovalo, abych nebyl pořád zahlcený jen tím pukem. Ale vždy jsem se mohl věnovat hokeji na 100 procent.
Teď spoluprovozujete penzion. Je pro lidi lákadlem ubytovat se u Jandače?
Řídí to společník, já tam chodím spíš jen s rodinou na oběd. Ale nemám zájem, aby se tam chodilo z důvodu, že je to Jandačovo. A ani nejsem známá persona, aby tam někdo kvůli mně chodil. Podnik se musí uživit tím, že budeme poctiví, že budeme dobří a že ustojíme nástrahy podnikatelského byznysu. Když budeme slušní, tak si lidé cestu najdou a je jim jedno, kdo podnik vlastní. Když budeme průměrní, špatní, tak půjdeme do kytek stejně jako každý podnikatel.
Trenér českého výběru Josef Jandač při utkání proti Rusku.
Vraťme se k trenéřině. Proč jako kouč vyvoláváte u jiných takové emoce?
To byste musel nějaké uvést.
Dobře, rok 2009 a kouč Hadamczik o vás prohlásil, že jste bažant, kterému ještě teče mléko po bradě.
To bylo cílené a my na to byli připravení. S Vláďou Růžičkou jsme u reprezentace cítili, že Lojza některým hráčům ze svého klubu nedával zelenou pro národní tým. A stejně jako on, když byl u vesla, tak i my měli zájem poskládat ten nejlepší tým. A to pochopitelně občas naráží na nevoli klubů. Každý si ty nejlepší chrání, jenže to by pak nároďák vůbec nemusel být. Já sice od něj dostal nálepku cucáka, co mu teče mléko po bradě, ale mě to nechávalo chladným. Hlavně že jsme docílili, že si dával větší pozor a hráči neměli u něj takovou červenou pro národní tým. Splnilo to účel. A navíc platí, že potrefená husa se vždycky ozve. A pak je tu pan Ševc, že?
Ano. A já jen připomenu jeho výrok z letošního extraligového play-off, kdy o vás liberecký bek řekl, že jste trenér z úleku a paní Jandačová, co pořád brečí.
Začal sám vyšilovat a já vůbec nevím, proč mu tak ležím v žaludku. Teď je pro mě vzduch, ale nemám ho extra na černé listině. Nikdy jsem ho netrénoval, nikdy jsem mu nic neudělal. Tehdy jsem zachoval chladnou hlavu. Když on ještě hrál někde v Ústí, já v Liberci trénoval a v jeho současném věku jsem s tím klubem postoupil do extraligy. Dodnes mám přátele v nejvyšším vedení, a co mám zprávy, tak oni si myslí, že je mám přečtené, a chtěli mě rozhodit. Nechápu jak. Jen vím, že existuje určitá etika. To, co Ševc předvedl, ukázalo na jeho ubohost a slabost. Nikdo mu nebere nějaké medaile, ale je určitá hrana, za kterou se nemá chodit. Dám vám jeden příklad.
Jaký?
Na jaře hrál Salcburk ve Znojmě finále EBEL ligy a jeden hráč nadával domácímu trenérovi. Do dalšího zápasu za stavu 2:2 v sérii už nenastoupil. Trenér Salcburku řekl, že má určité zásady a jeho hráč to přehnal. Dal tak najevo respekt k soupeři. To Liberec nezvládl.
Takové výchovné prvky se používají především u mládeže. Vy jste je použil i u mužů?
Ano. Je to výchovný moment a je to signál do mužstva. Hokej se hraje mezi mantinely a já si zakládám na nějaké etice, hierarchii. Ale jsem přesvědčený, že mému hráči by se to nestalo. To byl ústřel, který přesáhl mez. A ten hráč stejně dál sveřepě stojí za svým a pořád vykládá něco do novin. Pak předvedl náznaky omluvy. Já nejsem arogantní blbec, co ji nepřijme. Ale když během dvou tří vteřin po zápase řekne: Hele, Josef, sorry, já to přehnal. Tak to si myslím, že je málo. Pokud by se chtěl omluvit, dalo se to vyřešit mimo led. On se ale omluvit nechtěl, dostal to doporučené. Já k tomu říkám: Je to stejné, jako když vám někdo píchne kudlu do zad, pak vyndá jen rukojeť a ostří tam nechá. Na takovou omluvu kašlu.
A s Aloisem Hadamczikem jste si o slovní přestřelce promluvili?
Ne. Když jsme se potkali, ta věc byla dávno pryč. Navíc my měli od sebe lidský odstup. Ten mezi námi byl a je. A bude.
