Pro pořadatele možnost, jak dostat na akci co nejvíce hvězd NHL. Pro mnohé – a pro fanoušky především – naopak zvláštní „splácanina“ bez tradice. Nejvíce hráčů dodalo zatím Slovensko (5) a právě zde pochybnosti rezonují zvlášť silně.
„Chápu, že to je propagace NHL, ale tento model se mi nelíbí,“ říká Tomáš Prokop, hokejový reportér deníku Šport. „Sám jsem zvědavý, jak to nakonec budou hráči vnímat.“
Slovenské hvězdy podle něj novinka nijak zvlášť nenadchla.
„Pragmaticky se vyjádřil jen Jaroslav Halák, když natvrdo řekl, že bohužel nemáme dostatečnou kvalitu, a proto bude smíšený tým,“ líčí Prokop. Ovšem jiní, třeba uznávaný forvard Marián Hossa, už si kladli jiné a často logické otázky: „Ten si třeba nejdřív vůbec neuměl představit, že by za takový tým nastoupil - a říkal, že ani neví, jakou hymnu budou vlastně v případě vítězství hrát...“
Pro hokejisty samotné bude turnaj bezpochyby zvláštní. „Přesto si myslím, že všichni špičkoví hráči pojedou: kvůli prestiži i faktu, že je do toho budou tlačit kluby NHL,“ soudí reportér Športu a dodává, že on sám by upřednostnil kvalifikaci, z níž by silnou šestku případně doplnily další dva týmy – a pokud ne toto, tak už raději turnaj pouze pro šestici nejlepších.
Hráči se budou muset přizpůsobit, co fanoušci? Pro ně je výhled horší. A zvlášť pro ty na Slovensku, tradičně vášnivé, nadšené, vlastenecké.
„Zatím nedokážu nijak odhadnout, jak budou lidé reagovat. Co jsem ale viděl, většina je zklamaná, že už nemáme takovou prestiž, abychom mohli hrát mezi elitou,“ říká Prokop. „Těžko fandit týmu, který nemá minulost a je v něm řada jiných národností; třeba náboj zápasů mezi Českem a Slovenskem se úplně ztratí. Nevěřím, že to bude v konfrontaci s nejlepšími zeměmi fungovat.“
Anže Kopitar, jediný Slovinec ve výběru.
Slováci ostatně v těchto myšlenkách nejsou zdaleka sami.
„Nedává mi to moc smysl,“ říkal hned po ohlášení nového formátu turnaje hvězdný švýcarský bek Mark Streit, nyní člen první nominace: „Miluju zápasy za Švýcarsko a jsem si jistý, že stejně tak jiní kluci s láskou nastupují za Slovensko, Česko, Švédsko... Ale mezinárodní turnaje mají spočívat v tom, že reprezentujeme vlast.“ Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung k tomu podotýká, že „se dá očekávat, že největší slabinou Týmu Evropy bude nedostatek sounáležitosti a vnitřní chemie“.
Hokejové dějiny přitom ukazují, že šance, že k úspěchu dojde podceňovaný, avšak semknutý a bojující tým, existuje – viz památný postup Běloruska do semifinále olympiády v Salt Lake City 2002. Naopak se často stává, že nejednotné soubory složené z hvězd končí dřív, než se čekalo.
Nebude Tým Evropy druhý případ? I slovenský generální manažer výběru Miroslav Šatan přiznává: „Jde o specifickou situaci. Tvoříme úplně nový tým bez národního znaku i historie. Bude velkou výzvou hráče stmelit. Má to trochu All-Star atmosféru, ale v nominaci jsou ryzí profesionálové a jejich každodenní prací je vítězit. Věřím, že i na Světovém poháru nebudou myslet na nic jiného.“
Evropský výběr je jen jednou z novinek a zároveň kuriozit Světového poháru. Druhá nese jméno Výběr Severní Ameriky do 23 let.
U něj lze aspoň namítnout, že hráči mluví přinejmenším stejnou řečí mimo led – a na něm vlastně taky. Jde opět o umělý projekt, na druhou stranu o projekt „lépe zacílený“. Na soupisce jsou ofenzivní géniové McDavid, Eichel, MacKinnon, Gaudreau či hvězdní beci Ekblad a Jones. Má jít o prezentaci nejlepšího mládí NHL a hokeje, jenž může dravostí a rychlostí trumfnout i výběry Kanady a USA.
„Mohou být konkurenceschopní? Rozhodně ano!“ tvrdí kanadská TSN.
Zámořští mladíci nemají prvotřídní brankáře a logicky budou postrádat zkušenosti, přesto tenhle experiment dává šanci na trochu jiné pojetí hokeje, na oslavu bleskového pohybu a snahu trumfnout entuziasmem a drzostí i větší jména.
Co ale čekat od výběru Evropy? Tam jsou přání mnohem prostší.
Hlavně aby „nějak“ fungoval.
