I když se do posledních přípravných duelů vinou natažených vazů v zápěstí nezapojil, cítí se Irgl ve formě. Chuť do hokeje ho s věkem nepřešla, ba naopak. „Čím dál víc si to užívám,“ usmívá se vicemistr světa z roku 2006, který v listopadu oslaví 38. narozeniny.
Jste mladším spoluhráčům mentorem, který je cepuje a radí jim?
Přímo tak to není, i když kdokoliv může přijít a já rád poradím. Ale ten kluk musí mít sám nastavenou hlavu na to, co chce, nebo nechce. On by si měl vybrat a sledovat to, co je pro něj dobré. Musí si to vyhodnotit sám.
Je naopak něco, čím inspirují mladší hráči vás?
Ale samozřejmě. Člověk se pořád učí. Teď třeba Kuba Galvas přivezl spoustu cviků z Ameriky, co se týče bruslení a dalších věcí. A vy si to pochopitelně zkusíte, protože za mořem jsou o několik úrovní jinde než my. Říkáte si: jak to tam vlastně dělají?
Vyměňujete si jakožto nejzkušenější borec týmu názory s trenéry?
Vůbec. Pokud je hráč hráčem, měl by se věnovat jen tomu. Já osobně mám ke všem trenérům respekt a úctu, nikdy jsem jim do ničeho nemluvil. A dokud budu hrát, dělat tak nebudu. Ale pokud ke mně kouč přijede a zeptá se na názor, tak se pobavíme.
Extraligový seriálUž 14. září startuje nový ročník hokejové extraligy. Redakce iDNES.cz před jejím startem přináší každý všední den jeden příběh, téma nebo rozhovor vztahující se ke každému týmu. - 1. díl: Litvínov má pozvednout nenápadný a nedoceňovaný trenér - 6. díl: Podceňované Vary? Překvapíme extraligu dravostí. I s žolíkem Skuhravým - 7. díl: Chomutovský Růžička: Nezatracujte naší ligu, je jedna z nejlepších - 8. díl: Černý kůň hokejové extraligy? Vítkovice mohou vystoupat vysoko |
Do Olomouce jste přišel letos v lednu z Třince. Nemrzelo vás to vzhledem k tomu, že Oceláři došli na jaře až do finále?
Nemrzelo. Moje pozice v Třinci nebyla dobrá. Jsem rád za to, že jsem dostal šanci jít do Olomouce a mohl tady ukázat, že umím pořád hrát hokej.
Co se týče úrovně stadionů, v extralize asi nenajdeme větší protiklady než právě tato dvě města...
(směje se) Když mluvíme o Třinci, co do zázemí je to top klub na světové úrovni. Třeba v Rusku neměl ani jeden mančaft takové podmínky, jako má Třinec. V Evropě suverénně nejlepší. A kdokoliv půjde odtud pryč, pocítí rozdíl. „Olmik“ je v lecčem specifický, to k tomu patří. Doba nás rozmazlila, ale k hokeji tady máme všechno, co potřebujeme.
Na jaře jste prodloužil v Olomouci a slevil ze svých platových nároků. Řekl jste, že před finanční stránkou upřednostňujete dobrý pocit a partu v šatně. Uznával jste takový přístup například i během angažmá v Rusku?
I tehdy jsem míval lepší nabídky z ostatních klubů, přesto jsem upřednostnil ten dobrý pocit. Když jsem se z Ruska vracel, vybral jsem si Třinec. Chtěl jsem hrát v top týmu a v dané době jsem věděl, že mi v tom Třinec pomůže víc než Vítkovice. A pokud bych chtěl zůstat na celou sezonu, bude se tam bojovat o titul. Základní plat by byl v obou týmech stejný, pouze s rozdíly v bonusech. Zároveň také vím, že mám svou cenu. I když, teď už asi ne... (směje se)
Slušnou porci zápasů jste odehrál i v reprezentačním dresu, z MS v Rize jste si před 12 lety přivezl stříbro. Jak vnímáte současný medailový půst národního týmu?
Už by to chtělo nějaké výsledky. Když mám říct svůj názor, nesouhlasím s tím, aby se do reprezentace brali mladí kluci jen na zkoušku. Nároďák by měl být od toho, aby se v něm sešli nejlepší hráči, a ne že kluk dá pět gólů a jede reprezentovat. A teď nemyslím nikoho konkrétního.
Není to spíše snahou jít se současným trendem zapojování mladíků do dospělého hokeje?
Ale když se podíváte do Ameriky, kde také protlačují mladé, tak tam ten kluk řekne, že bude hrát lídra, a pak to taky udělá. Samozřejmě, pokud jste hráč, jako je Martin Nečas, tak si v nároďáku rozhodně hrát zasloužíte. Jen nesouhlasím s unáhleným povoláním někoho, kdo jede na krátkodobé vlně. Pak je v repre nějaký kluk, kterého vůbec neznáte. Ale kdo ví, třeba se to ve finále osvědčí.
Jak vzpomínáte na spolupráci s trenérem Milošem Říhou?
Pod panem Říhou jsem hrál v Atlantu, je to velký motivátor. Třeba to národnímu týmu pomůže, je to kouč, který hráče vyhecuje vždy k maximálnímu výkonu. To ukážou až výsledky.
Před čtyřmi lety vám našli rakovinotvorný nádor, kvůli kterému jste přišel o ledvinu. Jak s odstupem času hodnotíte návrat k hokeji?
Když to vezmu zpětně, jakmile jsem tenkrát naskočil s Třincem do play off, připravený jsem nebyl. Bylo to spíš obrovské odhodlání, protože fyzicky to nebylo ono, nehrál jsem dobře. Pak přišla další sezona a já jsem si myslel, že jsem to manko dohnal. Ale i to teď vidím tak, že mi tehdy pořád něco chybělo. Hlavně v tom bruslení to nebylo takové jako dřív.
A teď už to ono je? Nebo stále cítíte nějaká omezení?
Už ne. Hodně mi pomohlo, když jsem si minulý rok v létě začal se svým dlouholetým kamarádem a trenérem atletiky pracovat na dynamice. A teď se cítím dobře.
Změnila vás tahle životní epizoda i jako člověka?
Hodně lidí říká, že jim takové věci změní pohled na svět. Já teď možná budu znít trochu divně, ale nemůžu to říct. Je to možná i tím, že člověk je hokejem otrkaný, po zdravotní stránce se pořád něco děje. Zdraví je samozřejmě na prvním místě, ale hodnoty mi zůstaly stejné. Prioritou je stále jako předtím rodina.
