Kouč kanadské reprezentace se po další výhře v Torontu jen na okamžik pousmál a pak s vážnou tváří i tónem odpověděl: „Každé ráno vstanu a pracuji tak, jak nejlépe umím. Snažím se ze svých kluků udělat lepší hráče. Pak odejdu domů, jsem s milovanou rodinou, ráno se zase probudím a...“ Tomu lehce nabubřelému dotazu se ale nedivte.
Kanada hokeji dominuje. Od olympiády v Soči vyhrála na mezinárodních turnajích (OH, MS a SP) 35 zápasů z 38. Její celkové skóre je 178:51. Na akcích, které sama nazývá „best on best“ – tedy nejlepší proti nejlepším (OH a SP) - teď i se sobotním vítězstvím proti Rusku drží 14 výher v řadě. Server kanadské televize TSN.ca i proto napsal, že se Kanada „definitivně proměnila ve vítěznou mašinu“, jenže zároveň se jeho komentátoři ptají: „Je kanadská dominance dobrá pro hokej?“
Darren Dreger, uznávaný televizní expert, odpovídá: „Záleží, kdo se ptá. Jestli někdo z kanadských fanoušků. Ten pak řekne, že je to pro hokej skvělé. Zbytek světa to ale vidí jinak. Evropská média očekávala před semifinále s Ruskem vyrovnanější zápas, jenže tenhle kanadský tým je neskutečně skvělý. Mnozí ho nazývají supertým a nic nenasvědčuje, že by měl tady prohrát.“
Když Kanada rozpoutá zlo
Ne, vskutku není jediný náznak, že by měl být v Torontu dekorován někdo jiný než Kanada. Chcete-li další důkaz dominance, tady jsou fakta: ze čtyř odehraných zápasů vedl domácí tým 201 minut, což představuje 83,9 procenta celkového času. Prohrával jen nicotné 2 minuty a 41 vteřin (1,1 %) a spíš se zdá, že dostat se nad Kanadou do vedení způsobí na ledě jen a jen větší zlo.
Spojené státy vydržely vést minutu a půl, pak dostaly čtyři branky v řadě. To stejné potkalo v sobotu Rusko – vedením 2:1 se chlácholilo jen minutu, pak přišly čtyři kanadské údery.
A kouč Babcock, ten, jehož práci někteří s nadsázkou považují za nejlehčí na světě, vyprávěl: „Co jsem hráčům za stavu 2:2 říkal o přestávce? Že jestli budeme pokračovat v takové hře jako dosud, neexistuje šance, aby nám stačili.“
Neexistovala.
Torontská aréna Air Canada Centre sice po většinu zápasu nebouřila, spíš obdivně hučela. Několikrát ji dokonce „ovládli“ pokřikem ruští fanoušci, jenže ve třetí třetině poznali, že současná úroveň kanadského hokeje je jinde.
Kdekdo možná před turnajem pochyboval, jak na tom Sidney Crosby bude. Zda se po triumfu ve Stanley Cupu a krátkém létu stihne připravit. Zda bude zkraje září plný sil.
Teď už je jasné, že to byly zbytečné otázky. Rusku dal gól, na další dva přihrál a jeho parťák z útoku Brad Marchand říkal: „Co Crosbyho dělá skutečně skvělý hráčem, je umění rozhodovat. On ve velkých zápasech vždycky zazáří. A když je někdo schopný být lídrem na takové úrovni, je to bezpochyby velký a důležitý hráč. Ne. Je ten nejlepší.“
Ta slova útočník pronášel z pódia, kam se usadil coby střelec dvou branek proti Rusku. Hned vedle něj seděl právě Crosby. Skromně se uculoval, jako by mu i po těch letech dělalo problém slyšet chválu. Když Marchand domluvil, tiše mu poděkoval.
Brnkačka? Ne, rivalita zůstává
Měl to být přitom v sobotu další díl hokejových hvězdných válek, jak se přezdívá soubojům Crosbyho s Ovečkinem. Jenže na scénu se dostavil jen jeden válečník v plné síle. Ruský obr byl – obdobně jako Malkin – ve stínu. A znovu na velké akci poražen Crosbym. Kanadská nadvláda už zesílila tak, že vlastně i bitvy s Ruskem ztrácejí na napětí.
Však si další zámořský reportér bere mikrofon a Crosbyho se ptá: „Ve Vancouveru to pro vás byla proti Rusku brnkačka (7:3), dnes tomu skóre nenapovídá, ale podle počtu střel a převahy to rovněž byla brnkačka. Je konec rivality mezi Kanadou a Ruskem?“
„Ne, ne! Ta rivalita zůstane vždycky obrovská. Nic nekončí. Podívejte se, co mají za kluky ve svém týmu. Vždy se před střetnutím cítím zvláštně. A bude tomu tak dál.“
Teď je před Crosbym a spol. finále. Hraje se na dvě vítězství, náhoda eliminována. A Kanada chce dokázat, že je při Kanadských pohárech i těch Světových skvělým hostitelem, který si však nenechá pokazit oslavu. Ze sedmi ročníků byla vždy ve finále a pětkrát zvítězila.
Přijde další důkaz dominance?
